Pro tým, který v posledních letech pravidelně hrál evropské poháry, je pád Fiorentiny na dno tabulky až šokující. Giancarlo Rinaldi rozebírá příčiny tohoto katastrofického útlumu.
Na kopcích nad Fiesole se stahují bouřková mračna. Nebe nad Florencií čím dál více potemnělo s každým dalším týdnem, během kterého Fiorentina stále hledá první vítězství v Serie A. Ulice renesančního města se nesou jedním slovem – Retrocessione – sestup.
Historicky se to těmto slavným purpurovým barvám stalo jen několikráte od války – a jeden z těchto případů měl spíš finanční příčinu než neschopnost na trávníku. Nechme si ale udělat jasno: Fiorentina patří mezi italskou fotbalovou elitu. To jim však nic neznamená, pokud budou dál hrát tak mizerně jako doposud. Jak se speciálníci na Conference League propadli tak rychle a tak hluboko?
Jedním z faktorů je trenérská nestabilita. Ti, kdo si stěžovali na absenci trofejí za Vincenza Italiana, teď musí závidět přes Apeniny: Italianovi se u Bologna podařilo vyhrát Coppa Italia a teď hrají evropské soutěže, o kterých jeho bývalý klub může jen snít. Jeho fotbal byl občas frustrující, ale aspoň existovala jasná představa o tom, jak mají jeho týmy fungovat.
Jeho nástupce Raffaele Palladino se v tomto ohledu zřejmě hledal. Přesto dokázal Violům znovu zajistit evropské poháry, jenže poté se něco pokazilo. Za okolností, které zůstávají ne zcela vysvětlené, odjel z Stadio Artemio Franchi skoro okamžitě poté, co byla kvalifikace potvrzena. Šeptanda naznačovala neshody se sportovním ředitelem Daniele Pradè, který brzy poté také sbalil kufry.
Přišel Stefano Pioli, údajně jistá volba, ale po pomalém startu tým nedokázal získat hybnost. Volba možná bezpečná, ale nikdo nečekal, že bude až tak bídná. Výkony zůstávaly tak špatné, že nezbylo než sáhnout po hlasitém a energickém Paolu Vanolim. A problém? Nový trenér žádný „bounce“ nepřinesl. Hra je pořád stejná – mdlá, bezšťastná a s důvěrou křehčí než toskánská chlébová špaldová placka.
Tím se dostáváme k dalšímu problému – taktické kleci, v níž se tým ocitl. Zatímco Italiano dával přednost frustrujícím, ale nebezpečným křídelníkům (vzpomínky na Jonathana Ikoného nebo Rickyho Sottila), Palladino takové typy hráčů systematicky ořezal. Dnes tak trenér tahá z loterie středové řady a spoléhá na sérii podprůměrných hráčů – z nichž jediným, kdo dosud obstál, je Rolando Mandragora – a nemá reálné možnosti nic rozhodně změnit. Situace je natolik chronická, že i dosud nechtěný Christian Kouamé byl zvažován jako volba. Leden už se zdá jako příliš daleko, pokud chtějí něco opravdu změnit.
Dalším aspektem téhle katastrofy jsou samotní hráči. S odstupem je snadné moudrovat, ale možná klub neudržel ty, kteří by skutečně pomohli. Z nejrůznějších důvodů jsou pryč Yacine Adli, Danilo Cataldi i Edoardo Bove a jejich absence se těžko přeceňuje. Nicolò Fagioli se spíš ukazuje jako potvrzení kritik z Juventusu, Hans Nicolussi Caviglia je pomalý a předvídatelný a Simon Sohm – po dobrém začátku – vyprchal. Nové posily jako Edin Džeko a Roberto Piccoli zatím nedodaly kýženou kvalitu a Moise Kean trpí nedostatkem servisu. Obrana se mezitím řadí mezi nejpropustnější v Itálii. Mnoho hráčů šlo zpět místo dopředu a stále panuje zmatek, kdo by měla být první volba v zadní řadě.
Ani mimo hřiště není klid. Prezident Rocco Commisso měl zdravotní problémy, což rozpoutalo spekulace o možném prodeji klubu, a projekt rekonstrukce Stadio Artemio Franchi se vleče déle, než se čekalo. Odchod Pradè možná uspokojil část fanoušků jako obětního beránka, ale na hru týmu to příliš nepřineslo. Všechno je třeba napravit co nejdřív, pokud se chtějí pokusit stabilizovat situaci a postupně začít stoupat tabulkou.
Fanoušci jsou pochopitelně rozzuření. Florencie je krásné město a Fiorentina má silnou podporu, ale jako město s jedním velkým klubem je také velmi vystavená veřejnému tlaku. To rodí spekulace a enormní tlak na hráče, s nímž ne každý dovede žít. Počet ztracených bodů z vedoucích pozic ukazuje, že jde o nervózní kádr, který si každý týden zapisuje do klubové historie nová nechtěná „pravidla“.
Nadcházející zápas s Verona nabral nečekaný význam. Cokoliv jiného než vítězství by Viola prakticky odsoudilo, a to ještě před dosažením poloviny sezony. Výhra by je alespoň přiblížila k východu z pásma sestupu, zatímco remíza nebo porážka by je od tohoto cíle odtrhla. I legendární odhodlání by v ten moment ztratilo naději na nějaké „Great Escape“.
Několik chytrých zimních posil by mohlo být klíčem, ale to je zatím v nedohlednu. Tento kádr se do aktuální patové situace dostal sám, a s každým týdnem vypadá méně schopný si z ní vyhrabat. Hra je předvídatelná, přechody pomalé a tlak na mnohé hráče příliš velký. Bouřková mračna se možná jednou rozplynou a bouřka udeří jinde, ale pro fanoušky Fiorentiny by teď nebylo od věci pořídit si deštník a nepromokavé oblečení na měsíce, které přijdou.
Zdroj článku a fotografií: football-italia.net
