Dny, kdy byla Serie A dominantní silou v evropském fotbale, patří bohužel minulosti.
Inter byl posledním italským týmem, který vyhrál Champions League (2009/10) a letos se zdá málo pravděpodobné, že by se tahle série přerušila.
Přestože mají Inter šanci postoupit ze skupiny a v play‑off by se k nim mohli přidat Atalanta, Juventus a Napoli, současný obraz italských klubů v Evropě nepůsobí přesvědčivě. Serie A má navíc své zástupce i v nižších evropských soutěžích: AS Roma a Bologna bojují v Europa League a Fiorentina prošla do vyřazovacích bojů v UEFA Europa Conference League.
Atalanta sice triumfovala v Europa League v sezoně 2023/24 a Roma vyhrála první ročník Europa Conference League o dva roky dříve, nicméně pro ligu, kterou svět pořád řadí mezi velké, to na obhájění tohoto statusu nestačí.
Rozbití mýtu o penězích
Mnozí svádějí pokles výsledků Serie A na finance, ale to není celé vysvětlení.
Když se podíváme na tržní hodnoty kádru v pěti nejsilnějších ligách, na špici jsou týmy jako Paris Saint‑Germain nebo Bayern Mnichov. Přesto ani oni za poslední dekádu nezískali výrazně víc trofejí v Lize mistrů, než by naznačovalo jejich rozpočtové prvenství.
Podobně Premier League disponuje enormní hodnotou hráčských kádru – 20 klubů dohromady má odhadovanou hodnotu přes 12,5 miliardy eur – a přesto to neznamená naprostou dominanci v Evropě. Anglické kluby v posledních deseti letech vyhrály jen osm z 24 evropských trofejí rozdělovaných ve třech soutěžích.
Serie A má z „Big Five“ třetí nejvyšší tržní ocenění a na papíře není výrazně vzdálená La Lize. Ve skutečnosti ale španělské týmy během sledovaného období posbíraly deset evropských trofejí, zatímco italské úspěchy skončily v podstatě u Atalanty a Romy.
Takticky jsme ztratili náskok
Kdysi dávno podobné výsledky potvrzovaly převahu italského fotbalu: třeba vítězství AC Milan 4:0 nad Barcelonou ve finále Ligy mistrů 1993/94 bylo důkazem taktické vyspělosti Serie A. I Interova výhra 2:0 nad Bayernem v roce 2009/10 byla především o taktice a defenzivní brilantnosti s trenérem José Mourinhem.
Přesto se od té doby taktická krajina změnila a Serie A v řadě ohledů zaostala – nejen v nápadech a iniciativě, ale hlavně v atletických parametrech. Statistiky už před několika lety naznačily, že i slabší týmy v Bundeslize uběhnou víc než nejlepší týmy v Itálii a tempo hry v lize obecně zůstává pomalejší.
To se projeví i tím, že hráči, kteří jinde neuspěli, se v Itálii často promění v tahouny. Romelu Lukaku selhal v Manchesteru United, ale v Serie A se stal dominantní silou — a podobných případů je víc.
Italské týmy musí přidat na intenzitě
V zemi, kde je fotbal vášní, je těžké přijmout, že v některých zápasech vládne v Serie A nedostatek intenzity. To má dopad i na národní tým: Itálie nepostoupila na poslední dva světové šampionáty a hrozí, že zmešká i MS 2026.
Řešení musí zrát v návratu k fotbalu, který je nejen technický, ale i tvrdý v defenzivě a rychlý v přechodech. Inspiraci nabízí Atletico Madrid Diego Simeoneho — tým, který často funguje jako celek větší než součet jeho částí a nedá soupeři nic zadarmo.
Ta mentality se v Itálii mnohdy ztrácí; občas se sice ukáže, ale vzápětí zase zmizí. Jestli chtějí kluby z Serie A znovu konkurovat na evropské scéně, musejí přidat na tempu, agresivitě a organizační pevnosti. Zbytek Evropy se posunul dál — a pokud neuděláme změny, propast se ještě prohloubí.
Zdroj článku a fotografií: football-italia.net
